García Márquez: Dvanáct povídek o poutnících

Když jsem před rokem četla Sto roků samoty, nechala jsem se úplně nadchnout. Znala jsem magický realismus, četla jsem už dávno předtím asi nejslavnější knihu tohoto žánru – Mistra a Markétku – a některé další. Ale Gabriel García Márquez mi neotevřel jenom dveře do tohoto žánru, ale do zcela nového světa. Zahrnul mě tolika dojmy, zvuky, obrazy, barvami, skutečnosti reálnými i snovými, že jsem se ze čtenářského zážitku vzpamatovávala ještě dlouhou dobu a myslím, že jím zůstanu ovlivněná už navždycky.

A proto, když jsem pátrala v knihovně, co bych si půjčila, sáhla jsem po tomto autorovi znovu – tentokrát po mnohem méně známé knize Dvanáct povídek o poutnících.

Zpívající věže

V rámci podpory české literatury jsem se rozhodla upozornit na sborník Zpívající věže, který je výsledkem stejnojmenné soutěže.

Jitka Ládrová jako pořadatelka soutěže a zároveň editorka sborníku sestavila knihu ze sedmi českých a slovenských povídek, které vyprávějí příběhy o Zpívajících věžích, jež byly postaveny ve Světě Nejmocnějších, aby bránily obyvatelstvo před mořským netvorem. Některé povídky tak navazují na příběhy z tohoto světa, jiné pouze využívají jeho kulisy pro vlastní vyprávění.

Jak člověk o dětství přichází...

Znáte ty řeči, které používají lidé zhruba ve věku do pětatřiceti (někteří jedinci i déle): Já jsem věčné dítě; Nepovažuju se za dospělého; Lidé o mě říkají, že jsem dospělý, ale já v duši zůstane dítětem…

Taky jsem si myslela, že jsem ještě nestačila dospět. Že jsem moc mladá a že mám moc málo zkušeností se světem na to, aby mě někdo mohl považovat za dospělou.

Když se hroutí příběh

Od podzimu jsem aktivně pracovala na jednom dlouhodobějším psacím projektu. V podstatě nebyl den, kdy bych se nevěnovala psaní téhle věci – promýšlela jsem, propojovala a mílovými kroky se posouvala od jedné napsané části k druhé a práce šla krásně od ruky.

Nápady chodily samy, problémy jsem vyřešila během pár hodin a s výjimkou několika krizových dnů mě to celou dobu bavilo a vyhýbala jsem se krizím.

Na konci ledna jsem hrdinně dopsala hrubou verzi a spokojená sama se sebou si udělila dovolenou.

Pasternak, Boris: Doktor Živago

 Nebudeme si nic nalhávat, proslulý romám Borise Pasternaka Doktor Živago prostě není jednoduché čtení. A není to čtení pro každého a jsem si jistá, že i těm nejzdatnějším čtenářům, kteří jsou ochotni se nechat pohltit touto monumentální freskou, dá v některých pasážích zabrat.

2016

Zamyšlení nad uplynulým rokem datované k  1. lednu nedává smysl. Lidský mozek není schopný tak rychle zpracovat, že je něco starého pryč a něco nového přišlo, když objektivně žádná změna nenastala. Možná že i měsíc je moc krátká doba, ale později už by hodnotit nemělo smysl... protože nový rok je přeci v plném proudu!

Přečteno v roce 2016

Během roku 2016 jsem sice nepřečetla takové množství knížek, jaké bych chtěla, ale zase mezi nimi byly takové tituly, které mi zůstanou v srdci navždycky – a nebylo jich zrovna málo.