Vánoce

Nikdy jsem si nedělala nárok na to být považována svým okolím za normální, ale obávám se, že čím jsem starší, tím víc se moje divnost projevuje.

A tak zatímco se ve škole všichni mí spolužáci těšili na Vánoce a nyní mé kamarádky huhlají, jak nesnášejí předvánoční shon, uklízení a vaření a pečení, mě byly na základce Vánoce celkem putna a v posledních letech se na ně těším čím dál víc.

       Popravdě všechno začalo tak pět let zpátky, kdy jsem zničehonic dostala v červenci chuť na medovinu nebo svařák. A pak to postupně začalo přibývat. Dárky kupuju už v půlce září, od října mám intenzivní touhu sepisovat, co všechno budu péct, a od začátku listopadu už pouštím koledy a nemůžu se dočkat, až při nich budu slepovat cukroví.

Miluju tu chvíli, kdy se pomalu stmívá, člověk stojí někde na náměstí, zmrzlé ruce si hřeje o kelímek s čímkoli, co voní po medu nebo skořici, a sleduje lidi kolem sebe.

Jistěže vím, že všechny ty pospíchají postavičky jsou pravděpodobně vystresované, naštvané, že nevědí, co koupit, vzteklé, protože tchyni toho koupily moc a kvůli děckám poutrácely i peníze na letní dovolenou, a ještě k tomu před chvíli seřvaly prodavačku. Ale stejně je něco hezkého v tom obrázku lidi pobíhajících v kabátech a nepromokavých botách s obrovskými taškami a rolemi balícího papíru podpaždí. Znamená to, že jsou sice na prášky, ale každý z nich má někoho, koho chce obdarovat.

Vánoce jsou svátky klidu – opakují nám to každý rok a my už tak nějak nechápeme, co tím chtějí říct. Já jsem na to přišla a myslím, že to je ten důvod, proč tak miluju Vánoce. Opravdu se mi totiž daří se během svátku zklidnit a věnovat se nejen rodině, ale i sama sobě. A možná že o tom to celé je.

Vzhledem k mé fobii z prostorů, kde je namačkán větší počet lidí, mám dárky tradičně nakoupené nejdéle na začátku listopadu, jen v případě absolutní nutnosti dokupuju drobnosti a jedlé dárky v prosinci, takže všechno to mačkání v obchodech mě dost míjí. Pečení miluju – nepeču proto, aby tetička z Olomouce neřekla, že mám jen tři druhy cukroví, ale protože mě to baví. A když mě to bavit přestane, tak přestanu i péct. Tečka. Vánoční výzdobu dělám, když se mi chce. Chodím během adventu na koncerty, protože je mám ráda. Celé hodiny prosedím u hořící svíčky, protože se mi líbí zapálit si to malé světýlko, když se za okny tak brzy stmívá.

Myslím, že většina stresu ohledně Vánoc je daná tím, že lidé dělají věci jen proto, aby někdo neřekl… já to nedělám, a proto se na Vánoce tolik těším.

Je fajn přestat na Štědrý den pozorovat kapra, jestli v té vaně nechcípá, a jít se projít ven. Byli jste někdy čtyřiadvacátého prosince sami v lese? Všechno je ztichlé a vánoční atmosféra je ve vzduchu – a je úplně jedno, jestli je metr sněhu nebo deset nad nulou. Věřte mi, mám místa a lesní cesty, kterými procházím téměř každý den a nikdy tam není taková atmosféra jako na Štědrý den ráno. Tohle je totiž přesně ta chvíle, kdy se má člověk zastavit, zhluboka nadechnout a zklidnit se. To je to, co nám mají přinést Vánoce. Ta chvíle jenom pro nás.

Ono je úžasně hrdinné, když se necháte v centru umlátit taškou, když se perete o dárek pro své blízké – určitě to dokazuje, že je moc milujete. Ale obávám se, že Vánoce nejsou racionální svátek. Celý rok přeci víme, že rodiče a děti a sourozence milujeme, ale během svátků bychom tu lásku možná měli procítit, uvědomit si ji na mnohem niternější úrovni, než je pouhé dědu mám rád, tak mu koupím prášky na záda.

Jako malá jsem nevěřila, že se o Vánocích dějou zázraky.

Dneska už tomu věřím.

Není to proto, že se narodil malý Ježííšek, není to kvůli zimnímu slunovratu. Je to tak proto, že tomu lidé věří už celá staletí. A čím víc lidí tomu bude skutečně věřit, tím víc zázraků se bude dít.