Literární úspěchy 2016

Začátek letošního roku pro mě byl dost těžký z hlediska nálady, zdraví, starostí a bůhvíčeho, což se projevilo i na mé literární činnosti – několik měsíců jsem na psaní ani nesáhla. Až během jara jsem se dokázala nějak srovnat se vším kolem a hlavně sama se sebou a k psaní jsem se vrátila.

Šlo to ztuha, a proto je pro mě velkou radostí, že během roku se nashromáždily alespoň tři povídky, které se v soutěžích dostaly vysoko.

Vánoce

Nikdy jsem si nedělala nárok na to být považována svým okolím za normální, ale obávám se, že čím jsem starší, tím víc se moje divnost projevuje.

A tak zatímco se ve škole všichni mí spolužáci těšili na Vánoce a nyní mé kamarádky huhlají, jak nesnášejí předvánoční shon, uklízení a vaření a pečení, mě byly na základce Vánoce celkem putna a v posledních letech se na ně těším čím dál víc.

Saviano, Roberto: Krása a peklo

  Roberto Saviano je italský investigativní novinář, který proslul především tím, že ve své knize Gomora odhalil celému světu praktiky neapolské camorry. A pokud někoho přesvědčí tenhle článek sáhnout po Savianoých knihách, doporučuji přečíst si nejprve Gomoru, protože tam začal osobní příběh Roberta Saviana a možná že i skrz její optiku lze nahlížet na jeho názory a postoje ke světu.

Co bylo první?

   V jihlavském muzeu jsem nedávno zhlédla výstavu Nonsens aneb smysl hledám v nesmyslu. Přestože exponáty byly velice nápadité, zábavné a inspirativní, nejvíc mě zaujal výtvor, který nesl název Čas a hudba (nebo Hudba a čas nebo tak nějak, samozřejmě jsem si to zapsala, ale tyhle papírky vždycky poztráctím). Byl to exponát s atmosférou. Dívala jsem se na něj dlouho a... hledala jsem smysl v nesmylu.

   A pak si to zapsala. (A nedává to smysl)

SABINO, MARIO: Den, kdy jsem zabil svého otce

    Abych pravdu řekla, tak mě tak úplně nenapadlo, že první článek s tímto štítkem bude zrovna Den, kdy jsem zabil svého otce, ale jak jsem si tak pročítala své poznámky k zajímavým knihám, které jsem četla, dostala jsem prostě chuť přepsat zrovna tuhle. Doufám, že to o ničem nesvědčí...

O jedné noci, jedné smutné ženě a jednom obrazu

    

   Občas si zapisuju krátké texty, které se vztahují k nějaké konkrétní věci nebo události; k jedné přesně dané chvíli, k pocitům, myšlenkám a asociacím, které se mi v souvislosti s tím hodní hlavou... Dlouho jsem ale nevěděla, jak vyjádřit, o co v tom obrazu vlastně jde, právě proto, že zachycuje spíš pocity.

   Pak jsem to vymyslela, ale...

...nemám ponětí, jestli se text, který má do básně stejně daleko jako nákupní seznam (ikdyž ten je aspoň rozřádkovaný), dá nazvat akrostichem. Pravděpodobně ne. Takže tomu tak říkat nebudu, ať nepobouřím literární vědce.

PROČ STŘÍPKY TICHA

Ticho je jedním z motivů, které se mi při psaní neustále vrací. Objevuje se jako téma pro zamyšlení, mihne se jako nezanedbatelný fragment v povídce, nastolí atmosféru v nějaké scéně…

   Ticho je nekonečné, dokud jej něco nenaruší, a tím se stává konečným. Takový malý uzavřený kruh.