Občas
si zapisuju krátké texty, které se vztahují k nějaké konkrétní
věci nebo události; k jedné přesně dané chvíli, k pocitům,
myšlenkám a asociacím, které se mi v souvislosti s tím hodní
hlavou... Dlouho jsem ale nevěděla, jak vyjádřit, o co v tom
obrazu vlastně jde, právě proto, že zachycuje spíš pocity.
Pak
jsem to vymyslela, ale...
...nemám
ponětí, jestli se text, který má do básně stejně daleko jako
nákupní seznam (ikdyž ten je aspoň rozřádkovaný), dá nazvat
akrostichem. Pravděpodobně ne. Takže tomu tak říkat nebudu, ať
nepobouřím literární vědce.
Beztvará
tma se zakousla do mrtvých těl. Asi se chtěla nasytit
lidským masem a napojit nevinnou krví. Ryk šílených vrahů
zasáhl do tmavého ticha. Tříštící se sklo odráží
vysoké plameny a změnilo noc v den. Oni nejsou my; my
nejsme oni. Leží mrtví v ulicích tak, jak si to dávno
zasloužili. Ostudné je, že jsme je nechali žít tak
dlouho. Mezitím vyšlo slunce a pohlédlo na dílo nenávisti.
Elegie nerozrazí vzduch – to z Říma zazní óda a
z dvora přijdou pocty. Jakého vyznání je král,
takového i jeho zem. Svatba se stala dějištěm boje.
Královské šaty nevěstiny zbarvila doruda krev. Alegorie
na zkázu ožila, vzala si kosu a vstoupila mezi lid.
Někteří
si mysleli, že je řádění přiblížilo nebesům. Ona se
přitom vzdálila. Cesty Boží jsou nevyzpytatelné, ale
zabíjením bezbranných se do ráje nedostaneš.
***
Nebyla bohatá, nebyla mocná – ta žena, o níž vám budu vyprávět. Avšak prošla si utrpením, za něž zaslouží spásu. Nikdo jakoby ale neviděl její slzy, srdce sevřené bolestí, zármutek tak silný, že se mění v šílenství. Evin hřích přeci nemohl být tak veliký, aby jeho následkem bylo tolik strasti naloženo na bedra jedné ženy. Beznaděj, kterou si musela projít, má milionům přinést naději. Edikty, nařízení a dogma z ní učinily svatou. Všichni ji velebí, ale nikdo se neptá, jestli netrpěla, zda tohle všechno chtěla. Zda nabídla Bohu jeho oběť. Exilem se stane svět pro matku, která ztratila své dítě, exilem, z něhož není návratu domů, který je ponurý, cizí a prázdný. Tak dožila život v modlitbách, čekajíc na vykoupení, naslouchajíc šířícím se zvěstem o návratu mrtvého syna. I ona věří – věří, protože chce.
Po
tmě sedává, když zapadne slunce, a myslí na svůj život – na
věčné poutě, nikdy nekončící útěky a lásku, již vystřídal
zmar. Ale uchovala si naději, ta žena, o níž vám
vyprávím. Naději, že všechny ty zvěsti jsou pravda.
Neví, zda se na noční obloze skvěla hvězda, když rodila,
ale něco se změnilo – něco v těch pár lidech kolem ní.
Yzopová koupel by s nimi neučinila větší divy.
Mlčí
– většinu dne mlčí a čeká. Assumpta, připravená na
smrt, připravená na spásu. Raději přivírá víčka před
nebeským jasem, či snad v předtuše, že se na její bol,
ten, který si nezvolila, bude zapomenuto. Idol Panny, Matky,
Orodovnice – je vzata na nebesa a necítí se být ani jedním: co
zbývá z Panny, Matky, Orodovnice, když vidí surovou smrt
dítěte? Evin hřích přeci nemohl být tak veliký…
***
Mezi
námi není vůbec hezká. O tajemnosti můžeme s úspěchem
pochybovat. Normální ženská. Anebo převlečený
chlap, jestli chcete věřit teoriím a konspiracím.
Letmo
se kouknete, vytlačení zástupem Japonců. I kdybyste zrovna
odhalili to slavné tajemství, dostanete stejně foťákem do
žaludku. Sice má nedozírnou hodnotu, ale radši si kupte
předražený hot dog. A sledujte krásu jarního (nebo
letního, podzimního, zimního!) města z ošoupané lavičky.
Žádné komentáře:
Okomentovat