čtvrtek 8. září 2016

O jedné noci, jedné smutné ženě a jednom obrazu

    
   Občas si zapisuju krátké texty, které se vztahují k nějaké konkrétní věci nebo události; k jedné přesně dané chvíli, k pocitům, myšlenkám a asociacím, které se mi v souvislosti s tím hodní hlavou... Dlouho jsem ale nevěděla, jak vyjádřit, o co v tom obrazu vlastně jde, právě proto, že zachycuje spíš pocity.


   Pak jsem to vymyslela, ale...


...nemám ponětí, jestli se text, který má do básně stejně daleko jako nákupní seznam (ikdyž ten je aspoň rozřádkovaný), dá nazvat akrostichem. Pravděpodobně ne. Takže tomu tak říkat nebudu, ať nepobouřím literární vědce.



   Beztvará tma se zakousla do mrtvých těl. Asi se chtěla nasytit lidským masem a napojit nevinnou krví. Ryk šílených vrahů zasáhl do tmavého ticha. Tříštící se sklo odráží vysoké plameny a změnilo noc v den. Oni nejsou my; my nejsme oni. Leží mrtví v ulicích tak, jak si to dávno zasloužili. Ostudné je, že jsme je nechali žít tak dlouho. Mezitím vyšlo slunce a pohlédlo na dílo nenávisti. Elegie nerozrazí vzduch – to z Říma zazní óda a z dvora přijdou pocty. Jakého vyznání je král, takového i jeho zem. Svatba se stala dějištěm boje. Královské šaty nevěstiny zbarvila doruda krev. Alegorie na zkázu ožila, vzala si kosu a vstoupila mezi lid.
  
Někteří si mysleli, že je řádění přiblížilo nebesům. Ona se přitom vzdálila. Cesty Boží jsou nevyzpytatelné, ale zabíjením bezbranných se do ráje nedostaneš.


***

   Nebyla bohatá, nebyla mocná – ta žena, o níž vám budu vyprávět. Avšak prošla si utrpením, za něž zaslouží spásu. Nikdo jakoby ale neviděl její slzy, srdce sevřené bolestí, zármutek tak silný, že se mění v šílenství. Evin hřích přeci nemohl být tak veliký, aby jeho následkem bylo tolik strasti naloženo na bedra jedné ženy. Beznaděj, kterou si musela projít, má milionům přinést naději. Edikty, nařízení a dogma z ní učinily svatou. Všichni ji velebí, ale nikdo se neptá, jestli netrpěla, zda tohle všechno chtěla. Zda nabídla Bohu jeho oběť. Exilem se stane svět pro matku, která ztratila své dítě, exilem, z něhož není návratu domů, který je ponurý, cizí a prázdný. Tak dožila život v modlitbách, čekajíc na vykoupení, naslouchajíc šířícím se zvěstem o návratu mrtvého syna. I ona věří – věří, protože chce. 


   Po tmě sedává, když zapadne slunce, a myslí na svůj život – na věčné poutě, nikdy nekončící útěky a lásku, již vystřídal zmar. Ale uchovala si naději, ta žena, o níž vám vyprávím. Naději, že všechny ty zvěsti jsou pravda. Neví, zda se na noční obloze skvěla hvězda, když rodila, ale něco se změnilo – něco v těch pár lidech kolem ní. Yzopová koupel by s nimi neučinila větší divy. 


   Mlčí – většinu dne mlčí a čeká. Assumpta, připravená na smrt, připravená na spásu. Raději přivírá víčka před nebeským jasem, či snad v předtuše, že se na její bol, ten, který si nezvolila, bude zapomenuto. Idol Panny, Matky, Orodovnice – je vzata na nebesa a necítí se být ani jedním: co zbývá z Panny, Matky, Orodovnice, když vidí surovou smrt dítěte? Evin hřích přeci nemohl být tak veliký…


***


   Mezi námi není vůbec hezká. O tajemnosti můžeme s úspěchem pochybovat. Normální ženská. Anebo převlečený chlap, jestli chcete věřit teoriím a konspiracím.


   Letmo se kouknete, vytlačení zástupem Japonců. I kdybyste zrovna odhalili to slavné tajemství, dostanete stejně foťákem do žaludku. Sice má nedozírnou hodnotu, ale radši si kupte předražený hot dog. A sledujte krásu jarního (nebo letního, podzimního, zimního!) města z ošoupané lavičky.

Žádné komentáře:

Okomentovat