Abych
pravdu řekla, tak mě tak úplně nenapadlo, že první článek s
tímto štítkem bude zrovna Den, kdy jsem zabil svého otce, ale
jak jsem si tak pročítala své poznámky k zajímavým knihám,
které jsem četla, dostala jsem prostě chuť přepsat zrovna tuhle.
Doufám, že to o ničem nesvědčí...
Nevím,
jaký na to panuje názor v učené literární obci, ale já soudím,
že až se bude za řekněmě sto padesát let učit o kvalitní
literatuře první poloviny jednadvacátého století, bude mít
nejvíc zástupců jihoamerická (a) španělsky psaná literatura.
Nejsem nijaký znalec tohoto odvětví literatury, ale mám dojem, že
se vyvíjí mnohem dynamičtěji, než anglický psaná - mnohem
snáze a přirozeněji přichází s novými formami, nabízí nové
pohledy na témata která jakoby evropští autoři už vyčerpali,
nepodceňuje svého čtenáře a předně - nebojí se.
A můžu vám říct, že Mario Sabino se teda rozhodně nebál. Vůbec ničeho.
Dlouho jsem přemýšlela, jak vystihnout knihu Den, kdy jsem zabil svého otce jedním slovem. Našla jsem ho. Brutální, to je ten výraz. Brutální od prvního řádku. Ale ne v tom klasickém krvavém slova smyslu. Brutalita této knihy spočívá v tom, jak si vás, svého čtenáře, přivlastní. V tom, jak vás vplete do tenat psychopatovy mysli a nejenže vás nepustí - ona vás nutí předvídat, nutí vás přemýšlet stejně jako zakomplexovaný, narcistický otcovrah.
Ano, otcovrah. Touto ukázkou bych ráda vyvedla z omylu ty, kteří si jako já naivně mysleli, že název knihy je metafora, která má pouze odkazovat k Freudovi. No... bezpochyby odkazuje, ale... posuďte sami.
„Pojďme tedy k věci. Zabil jsem otce, jako když se zabíjí hmyz. Ne, to je nesprávný obraz, neboť v tak banálním úkonu je většinou podráždění, ne-li strach. Odbíhám, promiňte. Přesnější by bylo říct, že jsem otce zabil, jako když se dýchá. Pravidelným dechem, který vhání vzduch do plic bez velkého úsilí.
Udeřil jsem ho jednou ranou holí do šíje a druhou do temena hlavy.“ (Str. 9)
Příběh
má jediný rámec - den, kdy hlavní hrdina, jenž nemá jméno,
mučen oidopovským komplexem, podlehne své touze a ubije svého
vlastního otce. K tomuto rámci se děj vrací, ale častěji od něj
utíká k úvahám filozofickým, náboženským a literárním.
Sabino se nebál vložit do tak krátkého příběhu ještě jeden - ten, který napsal sám otcovrah. Jedná se o román Budoucnost, který zdánlivě pramálo souvisí s tématem otcovraždy, a přesto by bez těch šílených řádků prokládaných zvrácenou filozofií a neotřelými, avšak zneklidňujícími úvahami o Bohu a Dobru a Zlu a vyvolených, nebyl psychologický obraz, který Sabino tak lehce maluje, úplný.
„(...)existují osvícení lidé, obrácení k Dobru i ke Zlu, jimž je udělena zcela svobodná vůle. Tito osvícení lidé vedou lidstvo a tou či onou cestou uskutečňují záměry Boha... Jak se slučují Boží záměry se svobodnou vůlí? To je otázka, kterou jsem chtěl ve své knize rozvinout: záměry Boha jsou obecné, jsou však vykonávány svobodnou vůlí výjimečných jedinců. Bylo tedy zapotřebí, aby existoval svatý František z Assisi, stejně jako by bylo nezbytné, aby existoval Hitler, mělo-li lidstvo jít směrem vytýčeným Bohem. Ale svatý František se stal svatým Františkem a Hitler se stal Hitlerem jen proto, že jim byla dána schopnost volby. A první si vybral Dobro a druhý Zlo. To znamená, že také svatý František si mohl vybrat Zlo a Hitler Dobro... Ano, do jisté míry byli v určitém okamžiku stejní. Další kacířství na můj účet.“ (str.112)
Děj knihy není překvapivý - víme odkud a kam směřuje a většinu zvratů nám hlavní hrdina ve své roli vypravěče sám dopředu (s určitou snad hranou naivitou) naznačí.
Fascinující jsou dvě věcí - jednak samotná psychologická freska hlavního hrdiny, kde se jeho reálné jednání prolíná se sny, představami a úmyslně změněnými vzpomínkami, čímž vytváří dokonalý obraz lidské mysli. Ač si během čtení uvědomujeme, že hlavní hrdina je zvrácený psychopat, stejně jeho činy chápeme, protože ve skutečně existujícím a zároveň fantaskním světě - jeho světě -, do kterého nás vtáhnul, vlastně ani nemohl jednat jinak.
Není to o tom, že by Sabino chtěl obhajovat otcovraždu, že by chtěl, abychom s postavou soucítili nebo jí rozuměli. My víme, že hlavní hrdina je šílenec, nechceme být na jeho místě ani ho potkat, ale dostaneme se tak hluboko do jeho představ o životě, že získáme nadhled a pochopíme, jak se v lidské duši může zrodit tak strašlivá nenávist.
A druhá fascinující věc? Hra.
Autor se nám zpočátku snaží namluvit, že to hlavní hrdina pokouší a zkouší svoji psycholožku (psychiatričku?), ale - až pozdě - nám dojde, že celou tu dobu si Sabino i jeho zvrácená postava hrají s námi. Nechává nás myslet si, že všechny části příběhu jsou reálné jenom proto, aby je hned vzápětí popřel a o pár stran dál zpochybnil i toto popření. Autor nás nutí číst knihu vloženou do té jeho, aby nám výsměšně oznámil, že ta druhá nemá konec. Sabino si se svým čtenářem dělá, co chce, stále dokola ho láká a znovu a znovu zrazuje. A proč? Aby ho definitivně dorazil na poslední straně.
Neboť jediná představa, kterou Sabino nerozbije v průběhu knihy je, že vrah si uvědomuje, že je vrah, a že jeho čin byl čistě praktickým vyústěním dlouholetého konfliktu a takřka bez emocí... Ne, ne, miláčkové. Právě naopak.
SABINO, Mario. Den, kdy jsem zabil svého otce. Brno: Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2012. 174 stran. ISBN: 978-80-7462-248-9.
Žádné komentáře:
Okomentovat