Struny osudu

V tomto článku jsem se zmiňovala o povídce Loutna hrála teskně, která se mi umístila na prvním místě v soutěži Struny osudu.

Dnes můžu nadšeně ohlásit, že tato povídka spatřila světlo světa v tištěném sborníku Struny osudu!

...na Zakarpatské Ukrajině

Uznávám dopředu, že Zakarpatí není zrovna tradiční dovolenková destinace, obzvlášť v poslední době, kdy se lidé na Ukrajinu bojí.

Každopádně já jsem děvče statečné, nebála jsem se a byla jsem za to náležitě odměněna.

SNYDER, Timothy: Tyranie

Kniha, kterou by měly číst děti ve školách povinně.

Tečka. Víc bych o Tyranii vlastně ani nemusela psát.

MLADÉ ČARODĚJKY

Možná jste zaznamenali ty drobné vírky ve sklenici vody, které se strhly kolem sborníku Mladé čarodějky, jehož vydání můžete toho času podpořit na Startovači.

Dobré ráno s poezií

K zlatému hřebu literatury, jímž poezie zřejmě je, jsem se propracovávala dlouho a stále spolu nemáme úplně vyjasněný vztah. Budu upřímná – k přesvědčení, že se poezie dá číst, jsem došla teprve nedávno. Přestože teď už sbírky básní neobcházím obloukem, stále se omezuji na poměrně úzký okruh básníků tvořený především milovaným Nezvalem na jednom pólu a Skácelem (jehož objevení považuji za jeden z mála přínosů svého rok a půl trvajícího studia bohemistiky) na pólu druhém, případně pozdními Seifertovými díly někde uprostřed.

O hudbě a jiných kráskách

Jedná se o takovou hříčku, kterou už mám v počítači strašně, ale strašně dlouho. Vzpomněla jsem si na ni, trochu jí oklepala zaprášený kabátek a rozhodla se ji hodit do internetových vod. Když přežila ty roky na flashce, kterou zásadně vytrhávám z počítače, tak přežije i tohle.

Tisíce rozepsaných možností

Po celý svůj psací život se potýkám s problémem neschopnosti dopsat jednu věc. Ne proto, že bych neměla domyšlenou zápletku, že bych uprostřed zjistila, že je to celé k ničemu, ale prostě proto, že dostanu jiný, v tu chvíli lepší nápad.

Jistě, člověk by si měl udržovat disciplínu a jednoduše nejdřív dopsat tu starou věc a pak plynule přejít k té nové, ale to zkrátka nejde.

Zaprvé si ve slabé chvilce vždycky dovolím naspat si třeba aspoň jednu scénu z té nové věci – a v tu chvíli už jsem lapena do sítí nového příběhu a není cesty ven. Zadruhé – to je mnohem zásadnější důvod – věřím, že každý příběh je pupeční šňůrou spojen s okolnostmi okamžiku, kdy vznikl. Každý námět je ovlivněn událostmi v autorově životě, atmosférou, která zrovna panovala, útržkem rozhovoru, střípkem pocitu… k tomu se nedá jen tak vrátit o tři měsíce později, když se vše už desetkrát změnilo.

A tak rozepisuji nové a nové příběhy. Některé se mi podaří rychle dokončit, jiné zůstanou rozepsané a občas se k nim vracím, abych připsala pár stránek, a další – ty, u nichž jsem si udržela disciplinovanost a nezačala je psát – zůstanou většinou ležet ladem navždycky.

Nesnáším ty chvíle, kdy se dva nebo tři příběhy začnou přebíjet. Ten, kterému jsem věnovala měsíce práce, pro mě najednou ztrácí zajímavost, další dávno rozepsaný se hlásí o pozornost a ony oba musí ustoupit mladému, dravému námětu.

Zároveň jsem ale pochopila, že i takhle se mohou příběhy vyvíjet, i tohle může být životní příběh příběhu – stejně jako nápad vzniká za určité konstelace a je jí navždy ovlivněn, tak příběh do sebe může pojmout jiné myšlenky a postavy, které se bijí o místo na autorském slunci, si mohou někde v pisálkově nevyzpytatelném podvědomí předávat zkušenosti.

Příběhy se tak vlastně vzájemně obohacují a k těm nejlepším se stejně nakonec vždycky vrátíme…

...aspoň v to doufám, protože jinak jsem ztracený případ.

Být či nebýt bohémem...

...to je ta otázka.

Dá se tvořit ve stejném režimu, v jakém žijeme? Nebo nás démon umění svádí k nevázaným výstřelkům, alkoholismu, utrácení a experimentům – faktorům tolik typickým pro nejkreativnější období v dějinách umění: avantgardu?

García Márquez: Dvanáct povídek o poutnících

Když jsem před rokem četla Sto roků samoty, nechala jsem se úplně nadchnout. Znala jsem magický realismus, četla jsem už dávno předtím asi nejslavnější knihu tohoto žánru – Mistra a Markétku – a některé další. Ale Gabriel García Márquez mi neotevřel jenom dveře do tohoto žánru, ale do zcela nového světa. Zahrnul mě tolika dojmy, zvuky, obrazy, barvami, skutečnosti reálnými i snovými, že jsem se ze čtenářského zážitku vzpamatovávala ještě dlouhou dobu a myslím, že jím zůstanu ovlivněná už navždycky.

A proto, když jsem pátrala v knihovně, co bych si půjčila, sáhla jsem po tomto autorovi znovu – tentokrát po mnohem méně známé knize Dvanáct povídek o poutnících.

Zpívající věže

V rámci podpory české literatury jsem se rozhodla upozornit na sborník Zpívající věže, který je výsledkem stejnojmenné soutěže.

Jitka Ládrová jako pořadatelka soutěže a zároveň editorka sborníku sestavila knihu ze sedmi českých a slovenských povídek, které vyprávějí příběhy o Zpívajících věžích, jež byly postaveny ve Světě Nejmocnějších, aby bránily obyvatelstvo před mořským netvorem. Některé povídky tak navazují na příběhy z tohoto světa, jiné pouze využívají jeho kulisy pro vlastní vyprávění.

Jak člověk o dětství přichází...

Znáte ty řeči, které používají lidé zhruba ve věku do pětatřiceti (někteří jedinci i déle): Já jsem věčné dítě; Nepovažuju se za dospělého; Lidé o mě říkají, že jsem dospělý, ale já v duši zůstane dítětem…

Taky jsem si myslela, že jsem ještě nestačila dospět. Že jsem moc mladá a že mám moc málo zkušeností se světem na to, aby mě někdo mohl považovat za dospělou.

Když se hroutí příběh

Od podzimu jsem aktivně pracovala na jednom dlouhodobějším psacím projektu. V podstatě nebyl den, kdy bych se nevěnovala psaní téhle věci – promýšlela jsem, propojovala a mílovými kroky se posouvala od jedné napsané části k druhé a práce šla krásně od ruky.

Nápady chodily samy, problémy jsem vyřešila během pár hodin a s výjimkou několika krizových dnů mě to celou dobu bavilo a vyhýbala jsem se krizím.

Na konci ledna jsem hrdinně dopsala hrubou verzi a spokojená sama se sebou si udělila dovolenou.

Pasternak, Boris: Doktor Živago

 Nebudeme si nic nalhávat, proslulý romám Borise Pasternaka Doktor Živago prostě není jednoduché čtení. A není to čtení pro každého a jsem si jistá, že i těm nejzdatnějším čtenářům, kteří jsou ochotni se nechat pohltit touto monumentální freskou, dá v některých pasážích zabrat.

2016

Zamyšlení nad uplynulým rokem datované k  1. lednu nedává smysl. Lidský mozek není schopný tak rychle zpracovat, že je něco starého pryč a něco nového přišlo, když objektivně žádná změna nenastala. Možná že i měsíc je moc krátká doba, ale později už by hodnotit nemělo smysl... protože nový rok je přeci v plném proudu!

Přečteno v roce 2016

Během roku 2016 jsem sice nepřečetla takové množství knížek, jaké bych chtěla, ale zase mezi nimi byly takové tituly, které mi zůstanou v srdci navždycky – a nebylo jich zrovna málo.

Důležitá otázka v životě spisovatele

Proč vlastně píšu?

Tuhle otázku si položí asi každý pisálek a jsem si jistá, že si ji položí zhruba milionkrát a šestkrát k tomu.

Ptá se na to...