...na Zakarpatské Ukrajině

Uznávám dopředu, že Zakarpatí není zrovna tradiční dovolenková destinace, obzvlášť v poslední době, kdy se lidé na Ukrajinu bojí.

Každopádně já jsem děvče statečné, nebála jsem se a byla jsem za to náležitě odměněna.

Předesílám, že letos se mi cestování do zahraničí tak úplně nedaří (čti: vůbec) a zároveň jsem první letní měsíce prožívala ve stresu a negativních náladách. To znamená, že jsem se strašně moc těšila, že konečně někam vypadnu, a spolu s tím jsem si chtěla vyčistit hlavu.

A právě druhý bod je to nejlepší, co jsem si z ukrajinských hor odvezla. Absolutně pročistěné, zklidněné, uvolněné myšlení. Kopce a mírně náročné výstupy do nich mi pomohly protřídit si myšlenky, zpomalit zběsilý tok v mé hlavě, zhluboka dýchat a vnímat okolní krásu. Ocitla jsem se v jakémsi vakuu, kde mi bylo nesmírně dobře.

Bydlela jsem v (skoro se mi chce říct naší :) ) Koločavě a většinu výletů absolvovala odsud. Nemá cenu asi vykládat o Olbrachtovi, Šuhajovi a československé tradici. Koločava na vás s kopci nad sebou, tmavými lesy v okolí, krávami na silnici a poklidem ve vzduchu přátelsky dýchne sama o sobě, ale to vědomí jisté historické sounáležitosti dává člověku pocit důvěrné známosti.

Myslím, že Olbracht někde v Nikolovi Šuhaji loupežníku píše, že Zakarpatí (resp. Podkarpatí) je místo, kde ještě existují kouzla – a není problém tomu uvěřit ani dnes. Je to místo nabité tajemnou a nesmírně dávnou energií, která dýchá z každého koutu té země.

Velice dobře rozumím tomu, proč umělci první republiky (doby, která se podle mého neskutečně zrychlila a zkomplikovala oproti předválečnému období), vyhledávali klid a jistotu této oblasti.

Ne všechno je na Ukrajině dokonalé, chce se říct málo co ano. Bordel v řekách, nemožnost spolehnout se na dohodu, pohostinství občas fungující poněkud spektakulárním způsobem (tři čtvrtiny jídelního lístku nemají, bez jakéhokoli upozornění dostanete něco zcela jiného, než jste si objednali, dva lidé se stejnou objednávkou platí různé částky, místo vrácených peněz dostane bonbon (nebo panáka… to spíš)). Nicméně mám dojem, že tyhle věci k tomu patří. A faktem je, že vynikající jídlo vám vynahradí ty nesrovnalosti okolo, tiché poloniny s minimem turistů a spoustou borůvek vás donutí pozapomenout na ten humus v nížinných řekách a převážně příjemní lidé vynahradí to, že na vás někdo nečekal tam, kde měl.

Nebudu říkat, že se Ukrajina stane mojí vášnivou láskou, protože tou vždycky budou země jižní pyšnící se mořem a sluncem, ale cestu do těchto oblastí jsem si právě vyšlapala a myslím, že ji nenechám jen tak zarůst.

A tak doporučují Zakarpatí se všemi jeho poloninami, lesy, alkoholem, houbami, nevyzpytatelným počasím a strašnými silnicemi, po kterých je lepší chodit pěšky, všem, kdo touží zkusit něco jiného. Každé duši, která by ráda zakusila něco maličko dobrodružnějšího než jsou chorvatské pláže. Každému, kdo chce jít po stopách mladičké československé republiky. A každému, kdo chce zavítat do míst, kde kouzla ještě nevymizela a možná jenom čekají za dalším kopcem nebo ve stínu mohutného jehličnanu.