V
tomto článku jsem se zmiňovala o povídce Loutna hrála teskně,
která se mi umístila na prvním místě v soutěži Struny osudu.
Dnes
můžu nadšeně ohlásit, že tato povídka spatřila světlo světa
v tištěném sborníku Struny osudu!
Sborník,
luxusně ilustrovaný Rolandem Havranem, obsahuje deset českých a
slovenských povídek sdružených pod jedno téma: Struny osudu.
Bohové a Osud zasahují do života hrdinů, vedou je po křivolakých
cestách a házejí jim klacky pod nohy. Kdo dojde ke šťastnému
konci a koho příběh jeho života semele?
Sborník
rozhodně doporučuji k sehnání, protože obsahuje originální a
silné příběhy. U některých se budete smát, u dalších plakat,
nad dalšími dlouho přemýšlet. Každopádně vás nenechají
chladnými. A to přeci od povídek i románů chceme!
A
o čem že je vlastně má povídka Loutna hrála teskně?
Cizinec,
který sám procestoval téměř celý jeden svět, hnán neštěstím
a lidskou pověrčivostí z jednoho místa na druhé, posílá ze
svého útočiště u horkých pramenů, poslední dopis. Jeho slova
se dostanou na křídlech Melodie až k dívce Záři, žijící v
polototalitní a izolacionistické říši.
Melodie
se vrátí k cizinci s dalším dopisem a potom znovu najde Záři.
Jejím prostřednictvím jsou vyprávěny dva celé lidské osudy.
Ukázka:
Prchali
jsme s otcem před muži jednoho mocného otrokáře a nebe bylo
jasné. Hvězdy zářily tak, že se téměř zdálo, jako by byl
den. To pro tvé jméno to zmiňuji, Záře. Vypadalo to, že hvězd
je mnohem víc – jako by se ten večer objevovaly nové. Tam někde
vysoko nad námi tu noc, kdy zatkli mého otce, vznikaly nové světy.
Lepší než je ten náš, Záře. Vím to. Pamatuji si to jasné
hvězdné nebe – nikdy předtím na něm nebylo tolik nových
hvězd. A všude tam jsou životy šťastnější než ty naše.
Je
tohle naděje, Záře?
Přál
bych si, abys namalovala tenhle obraz, miláčku. Přál bych si
vidět, jak maluješ nebe plné neznámých hvězd.
Sborník
Struny osudu můžete sehnat ZDE.
Žádné komentáře:
Okomentovat