Důležitá otázka v životě spisovatele

Proč vlastně píšu?

Tuhle otázku si položí asi každý pisálek a jsem si jistá, že si ji položí zhruba milionkrát a šestkrát k tomu.

Ptá se na to...

• Když se nemůže pohnout dál s příběhem.
• Když nemá nápady.
• Když má nápady a nemá čas.
• Když nemá prachy.
• Když muž nějaký laskavý občas, který to s ním zaručeně myslí dobře, řekne, že píše sračky.
• Když se mu neumístí povídka.
• Když s ním nekomunikuje nakladatel.
• Když se mu ztratí padesát stran nezálohovaného textu
• …

Nejhorší je, že v ten krizový moment, kdy do sebe člověk cpe třetí tabulku čokolády a zapíjí to vodkou, nutně potřebuje odpověď.

A takové to otřepané: Protože mi to dělá radost, prostě nepomáhá, protože v tu chvíli vás to netěší, ale zoufale ničí. Ani: Abych byl jednou slavný spisovatel, protože to přece nikdy nebudete, když vám nakladatel už 2 hodiny neodepsal a Anonym2 vám napsal, že se jeho pes oběsil, když si přečetl vaši povídku. Ani: Abych se mohl psaním živit, protože vám právě přišel dopis z banky, že vám zrušili účet kvůli nulovému zůstatku.

V tu chvíli jsou potřeba jiné odpovědi. Ne obecné fráze. Ne to, co je možná pravda, když se na to díváme komplexně, ale detaily, které vykouzlí pisálkovi úsměv na tváři a vrátí ho zpátky do hry.

Proč tedy vlastně píšu?

• Pro tu chvíli, kdy v hlavě zapadnou dvě kolečka, rozezní se rolničky a já vím, že tenhle nápad je největší pecka.
• Pro tu chvíli, kdy si kupuju drahé pero a tunu zvýrazňovačů.
• Pro ten pocit, kdy se usadím v kavárně ve své oblíbeném křesle a začnu psát (a připadám si jako opravdový spisovatel).
• Pro tu vteřinu po té, co zjistím, že se mi dobře umístila soutěžní povídka.
• Pro to, že když uléhám pozdě v noci do postele s pocitem, že jsem naspala vše, co jsem chtěla, se mi krásně spí.
• Pro ten rozhovor, v němž někomu konečně (třeba po letech, co mě zná) přiznávám, že trochu píšu, ale není to nic moc, spíš taková zábava do šuplíku a v duchu si říkám „Pamatuj si to a vzpomeň si na tenhle dialog, až budu přebírat Nobelovku.
• Pro okamžik, kdy si před saním dávám vařit čaj.
• Pro chvíli, kdy zjistím, že jsem se tak zažrala, že mi čaj vystydl.
• Pro tu směsici euforie a nostalgie, když dopíšu v příběhu definitivní tečku.

Tohle jsou odpovědi, které si dávám. A zjistila jsem, že čím víc píšu, tím víc jich nacházím.