...to
je ta otázka.
Dá
se tvořit ve stejném režimu, v jakém žijeme? Nebo nás démon
umění svádí k nevázaným výstřelkům, alkoholismu, utrácení
a experimentům – faktorům tolik typickým pro nejkreativnější
období v dějinách umění: avantgardu?
Vážně
nejsem bohém.
Chodím
brzy spát a poměrně brzo ráno vstávám. Nesnáším většinu
večírků, diskoték, zábav a plesů a když už na nějaké takové
akci jsem, nezdržím se obvykle déle než do půlnoci. Nekouřím,
alkohol piju méně než všichni okolo mě. Nemám tisíce přátel
a netrávím s nimi všechen volný čas. Nepracuju během noci
(obvykle). A tak dál.
A
přesto – když si sednu k psaní, něco se změní. Najednou mám
chuť si okořenit život trochou bohémství.
V
kavárně, kde obvykle popíjím kafe a svařené mošty, si
objednávám koňak a k večernímu psaní si místo mátového čaje
otvírám vínko. Když píšu ráno, zůstávám v posteli do
jedenácti (což je v mém světě za normálních okolností
nemyslitelné). Doma, kde běžně chodím v teplákách a starém
triku, se najednou převlékám do volných dlouhých šatů nebo
pohodlných kalhot a velké košile (protože žena zabývající se
uměleckou činností musí v mých archetypálních podvědomých
představách mít lehké tričko a rozepnutou rozevlátou košili).
Nutí
mě to přemýšlet nad tím, jestli bohémství není něco, co si
prostě tvůrčí činnost vynucuje. Že prostě není v genetickém
kódu člověka, ale vytváří se postupně jako průvodní jev
nějaké aktivity. Nebudeme si nic nalhávat – malířství,
sochařství, literatura, hudba a další umění si prostě žádají
speciální přístup. A já se domnívám, že jednou z variant, jak
toho docílit je absolutní askeze, kdy člověk obětuje vše svému
talentu a své práci. Druhou pak může být útěk od reálného
světa, díky kterému si člověk vytvoří chvíli, ve které
neexistují problémy, a on se může věnovat jenom svým tvůrčím
činnostem – prostě zapomíná na svět, pije absint (fuj) a
poslouchá italskou operu (třeba) a jen tak mimovolně tvoří,
inspirován kombinací toho všeho a okouzlen lží o nedůležitosti
okolního světa, kterou si sám vytvořil.
Připadá
mi logické, že bohémství je tolik spojeno s avantgardou a obecně
uměním dvacátých a třicátých let, které byly jedněmi z
nejvýraznějších co do objevování nových uměleckých směrů,
žánrů a technik, byly nabité kreativitou a odvahou
experimentovat.
Na
druhou stranu lze jednoduše ty dva jevy i oddělit – boom v tvůrčí
činnosti přisoudit novým objevům, fascinací podvědomím a
psychikou a prosté touze objevovat, která je charakteristická pro
celé dvacáté století. Bohémství pak vysvětlit jako reakci
mládeže na zrychlující se dobu, úlevu po válce a frustraci z
ekonomicky divoké situace. Bohémství by pak skutečně bylo
určitým názorem na život, který je do jisté míry někomu daný,
a pro někoho je nepředstavitelný, a já bych stála někde napůl
cesty (jako se mi to ostatně stává často) a ty chvilky klidu a
pohody, které jsou něčím zvláštní, by pro mě byly pouhým
rituálem, který mi pomáhá psát.
I
to se mi zdá docela dobré.
Proč
tenhle článek píšu?
Jen
tak. Napadl mě nedávno, když se objevily první teplé sluneční
paprsky. Posadila jsem se na zahradu, do jejich záře, měla na sobě
tlustý rozepínací svetr (protože to bohémky nosí, když na jaře
nebo na podzim pracují venku), do uší mi ze sluchátek zněly
zvuky moře a na zemi vedle mě stál skleněný pohár s vínem. A
psala jsem celé odpoledne.
Žádné komentáře:
Okomentovat