Tisíce rozepsaných možností

Po celý svůj psací život se potýkám s problémem neschopnosti dopsat jednu věc. Ne proto, že bych neměla domyšlenou zápletku, že bych uprostřed zjistila, že je to celé k ničemu, ale prostě proto, že dostanu jiný, v tu chvíli lepší nápad.

Jistě, člověk by si měl udržovat disciplínu a jednoduše nejdřív dopsat tu starou věc a pak plynule přejít k té nové, ale to zkrátka nejde.

Zaprvé si ve slabé chvilce vždycky dovolím naspat si třeba aspoň jednu scénu z té nové věci – a v tu chvíli už jsem lapena do sítí nového příběhu a není cesty ven. Zadruhé – to je mnohem zásadnější důvod – věřím, že každý příběh je pupeční šňůrou spojen s okolnostmi okamžiku, kdy vznikl. Každý námět je ovlivněn událostmi v autorově životě, atmosférou, která zrovna panovala, útržkem rozhovoru, střípkem pocitu… k tomu se nedá jen tak vrátit o tři měsíce později, když se vše už desetkrát změnilo.

A tak rozepisuji nové a nové příběhy. Některé se mi podaří rychle dokončit, jiné zůstanou rozepsané a občas se k nim vracím, abych připsala pár stránek, a další – ty, u nichž jsem si udržela disciplinovanost a nezačala je psát – zůstanou většinou ležet ladem navždycky.

Nesnáším ty chvíle, kdy se dva nebo tři příběhy začnou přebíjet. Ten, kterému jsem věnovala měsíce práce, pro mě najednou ztrácí zajímavost, další dávno rozepsaný se hlásí o pozornost a ony oba musí ustoupit mladému, dravému námětu.

Zároveň jsem ale pochopila, že i takhle se mohou příběhy vyvíjet, i tohle může být životní příběh příběhu – stejně jako nápad vzniká za určité konstelace a je jí navždy ovlivněn, tak příběh do sebe může pojmout jiné myšlenky a postavy, které se bijí o místo na autorském slunci, si mohou někde v pisálkově nevyzpytatelném podvědomí předávat zkušenosti.

Příběhy se tak vlastně vzájemně obohacují a k těm nejlepším se stejně nakonec vždycky vrátíme…

...aspoň v to doufám, protože jinak jsem ztracený případ.