Dobré ráno s poezií

K zlatému hřebu literatury, jímž poezie zřejmě je, jsem se propracovávala dlouho a stále spolu nemáme úplně vyjasněný vztah. Budu upřímná – k přesvědčení, že se poezie dá číst, jsem došla teprve nedávno. Přestože teď už sbírky básní neobcházím obloukem, stále se omezuji na poměrně úzký okruh básníků tvořený především milovaným Nezvalem na jednom pólu a Skácelem (jehož objevení považuji za jeden z mála přínosů svého rok a půl trvajícího studia bohemistiky) na pólu druhém, případně pozdními Seifertovými díly někde uprostřed.

(A to proto, že Seifert mě ve sbírce Koncert na ostrově jednoduše rozsekal verši:

A z výše chóru burácelo ticho. 
Tu skladbu napsal
    Johann Sebastian Bach,
když byl mrtev.

      Od dob, kdy jsem tohle přečetla, nedám na jeho pozdní tvorbu dopustit).

 V poslední měsících však čím dál víc propadám kouzlu  ranní chvilku s poezií. S tím jak se prodlužují dny, se budím čím dál dřív a mám spoustu času zůstat ležet v posteli a přečíst si pár veršíků z čehokoli:

Je to příjemný ranní rituál - dokáže člověka naladit na estetické vnímání, což samo o sobě prozáří den. Navíc se od básní nemusím naštvaně odtrhávat jako třeba od detektivky, když mi zvoní budík, protože básně většinou končí záhy. Je to chvilka klidu, chvilka pro sebe, uzavření se do vlastního nitra před dnem plným povinností.

A tak teď symbolicky zahajuji pracovní dny čtvrhodinkou s Baudelairovými Květy zla (navíc přeloženými Vítězslavem Nezvalem!) a neskutečně mi to obohacuje život.

Sice jsem se ještě nerozhodla, jesli mě Květy zla deprimují, nebo ne, ale verše, rýmy a rytmus jsou v básních tak dokonalé, že to ocením i já, která neveršuji, rýmovat neumím a rytmus nevycítím ani u dupáku. A to mě naplňuje a inspiruje, to mi každé ráno udělá radost.

A tak jsem dnes vstala a srdce mi plnily hořkosladké verše rozervaného a prokletého Charlese Baudelaira. 

ELEVACE

Tam nad údolími a lesy, nad krátery,
až k mrakům nad moře a jejich nádheru,
až k slunci nad prostor a za hrát éteru,
kde končí nejzazší mez dní a hvězdné sféry,

se bystře povznášíš, můj duchu, k volnosti – 
a jako plavčík, jenž se vrhá do pěn víru,
se hroužíš vesele a šťastně do vesmíru
a cítíš závratné a mužné radosti.

Jen odleť daleko, pryč od nakažliviny,
jen jdi a očisť se ve vzduchu hvězdných sfér
a pij jak božský líh ten oheň hvězdných ker,
jež víří v prostoru a nevrhají stíny.

Daleko od nudy a pak již bez hoře,
jež padlo na život jak příliš těžký hřídel,
je šťasten ten, kdo smí svým rozmáchnutím křídel
se vznésti do krajin, jež svítí nahoře:

Ten, jehož myšlenky jak skřivánkové z klecí
se ráno rozletí tam vzhůru nad chlumy,
– jenž vzlétl nad život a jasně rozumí
i řeči květinek, i řeči němých věcí! **(str. 20)

* Nemám tu sbírku u sebe, takže nejsem úplně schopná dohledat, kde tam ty verše jsou, ale z mých chaotických poznámek snad lze zrekonstruovat skutečnost, že se jednalo o část básně Říkám vám, pane Zrzavý.
 ** BAUDELAIRE, Charles. Květy zla. Praha:Československý spisovatel, s. r. o., 2013. 184 str. ISBN:978-80-7459-092-4.