Když se hroutí příběh

Od podzimu jsem aktivně pracovala na jednom dlouhodobějším psacím projektu. V podstatě nebyl den, kdy bych se nevěnovala psaní téhle věci – promýšlela jsem, propojovala a mílovými kroky se posouvala od jedné napsané části k druhé a práce šla krásně od ruky.

Nápady chodily samy, problémy jsem vyřešila během pár hodin a s výjimkou několika krizových dnů mě to celou dobu bavilo a vyhýbala jsem se krizím.

Na konci ledna jsem hrdinně dopsala hrubou verzi a spokojená sama se sebou si udělila dovolenou.

Příběh jsem rozdělila na pět samostatných částí, které na sebe plynule navazují, ale zároveň jsou schopné fungovat i jako krátké celky – možná proto se mi tak dobře psalo: vždycky jsem měla pocit, že jsem něco ukončila a vrhám se do nového příběhu.

Jenže právě to byl kámen úrazu.

Ke konci února jsem se vrhla na hrubou verzi s tím, že opravím překlepy, občas to někde pokrátím a tu a tam přidám nějakou narážku na děj v předchozí nebo nadcházející části. Problém se objevil ve chvíli, kdy jsem pochopila, že poprvé čtu celý příběh jako celek. Jednotlivé fragmenty fungovaly poměrně dobře, ale celková kontinuita zmizela kde v nenávratnu.

Asi tři dny jsem si to odmítala připustit.

Pak jsem vzteky poškrtala centropenem několik stran a pár jich roztrhala.

Po tomto zcela racionálním a absolutně bezemočním jednání jsem začala přemýšlet co s tím.

Doteď se mi vůbec nelíbí, na co jsem přišla.

Dvě části budu muset obětovat na úkor celku. Jednu přepíšu, druhou asi radši napíšu celou od znova, protože tolik šipek, hvězdiček a odkazů někam jinam do textu bych nemusela psychicky unést.

Zbylé tři části by snad mohly zůstat, ale vzhledem k tomu, že v prostředních dvou nezůstane kámen na kameni, budu je muset zrevidovat s ohledem na všechny ty změny. A navíc i ony si zaslouží určité úpravy.

Nehledě na to, že když jsem začala s přepisováním, uvědomila jsem si, že určitá skupina postav je tak brutálně plochá, že by se dala skenovat – opět vinou kratších útvarů, v nichž sice dostaly v každém trochu prostoru, ale v celkovém pohledu se charaktery a motivace ztrácejí. Nejde o nic úplně zásadního, protože hlavní postavy jsou docela slušné a jiné vedlejší taktéž, ale když už jsem se v tom začala rýpat, rozhodla jsem se napravit i to. A tím se co? Opět mění některé skutečnosti i ve fungujících částech.

Takže po nocích nespím a škrtám a hvězdičkuju, ve dne chodím po městě a máchám rukama, jak si nastiňuju propojení částí a příběhů, na procházce v lese už nepokrytě mluvím nahlas sama na sebe.

Otázka, kdy se z toho zblázním, je nasnadě.

A z toho plyne jednoduché, ale pro život pisálka důležité ponaučení: Když jde všechno dobře, je to zlé znamení.