2016

Zamyšlení nad uplynulým rokem datované k  1. lednu nedává smysl. Lidský mozek není schopný tak rychle zpracovat, že je něco starého pryč a něco nového přišlo, když objektivně žádná změna nenastala. Možná že i měsíc je moc krátká doba, ale později už by hodnotit nemělo smysl... protože nový rok je přeci v plném proudu!

1. ledna lidé mají ve zvyku bilancovat. Tak nějak si přiznají, že zase nezhubli, opět nešetřili, permanentku do posilovny nechali propadnout už dvacátého ledna a jazyk se stejně nenaučili. A řeknou si, že teď všechno začíná znovu a tenhle rok už to opravdu klapne.

Přesně tohle nesnáším.

Jo, taky si dělám seznamy věcí, co chci za daný rok udělat, na co se budu soustředit a na čem pracovat – ale já si v těch seznamech průběžně maluju celý rok, odškrtávám si v nich, měním si cíle podle situace a vážně nejsem na konci roku překvapená, že tohle a tohle nevyšlo.

Ten systém s předsevzetími mi přijde úplně stejný, jako když se celý rok nestaráte o dítě a na konci června ho seřežete, protože má čtyřky. Akorát že v lednu trestáte sami sebe všemi těmi výčitkami svědomí a novoročními depresemi.

A tak jsem vplula do roku 2017 nějak bez předsudků a celý leden si pročítala deníkové zápisy z roku 2016, povídky a texty, které jsem napsala, tu a tam jsem vyvolala z telefonní paměti i starou smsku nebo fotky. Takže jsem bilancovala celý leden a došla jsem k úplně obrovském ponaučení, které mi celý ten rok 2016 přinesl:

Nic si, doprdele, neplánuj!

12 měsíců. Co to je? Vůbec nic. A stalo se toho tolik!

Do roku 2016 jsem vstupovala v té nejhorší možné depresi. A nemyslím tím špatnou náladu. Myslím tím naprostou všeobjímající tmu, ze které – zdá se – není úniku.

Nicméně unikla jsem ještě v lednu. Pravda je, že ještě do jara jsem se se zbytky té tmy prala a leckdy, když už jsem si myslela, že je všechno v pořádku, jsem někde uvnitř sebe objevila omotaný cár svinstva.

S prvními jarními paprsky se všechno rozjasnilo… a dalo do pohybu. Takovou brutální jízdu, sled událostí drobných i závažných jsem v životě nezažila. Nevěděla jsem dne ani hodiny – kde bude zítra, za týden, natož za měsíc.

Třeba v létě nevyšlo nic, ale vůbec nic, tak, jak jsem chtěla – a přesto to bylo nejlepší léto mého života a zažila jsem obrovské množství úžasných dnů. Nic nebylo podle plánů, ale všechno vyšlo zvláštním samovolným způsobem výborně.

Změnilo se neskutečné množství věcí a některé z nich několikrát… za pouhých dvanáct měsíců.

Někde tady bych měla napsat, že se změnilo všechno a já zůstalo stejná. Jenže to je nesmysl – změny se nemůžou dít, když se neměníte vy. A nerada bych se teď srovnávala s tou v posteli ležící, do stropu zírající, psychosomatickou vyrážkou a bolestmi břicha a migrénami stíhanou troskou z roku 2015 a ledna 2016. Není to hezké srovnání a nejsou to hezké vzpomínky.

Šílený rok s šestkou na konci pominul, začal nový se sedmičkou, já žiju v úplně jiném světě a po těch neskutečných dvanácti měsících jsem v jakémsi útlumu. Předpokládám, že za rok budu o téhle nostalgii, sentimentu a nespokojenosti se stereotypem, které mě teď naplňují, přemýšlet jako o zajímavém výchozím bodu pro rok 17.

Rok 2016 mě ale hodně naučil.

Dal mi minimálně to, že pro ten nový rok nemám jediný konkrétní plán.

Žádný seznam prací, které je potřeba udělat, seznam knih, které musím přečíst, ani místa, která nutně navštívím.

Mám na okrajích deníku poznámky o knihách, které si přečtu, až budu mít chuť, v diáři střípky z povídek, které napíšu, až přijde jejich čas, a seznam lokalit, kam bych se chtěla podívat, až mě přepadne ten pocit potřebuju někam vypadnout.

V roce 2017 jsem se rozhodla nechat věci plynout...