V
jihlavském muzeu jsem nedávno zhlédla výstavu Nonsens aneb smysl
hledám v nesmyslu. Přestože exponáty byly velice nápadité,
zábavné a inspirativní, nejvíc mě zaujal výtvor, který nesl
název Čas a hudba (nebo Hudba a čas nebo tak nějak, samozřejmě
jsem si to zapsala, ale tyhle papírky vždycky poztráctím). Byl to
exponát s atmosférou. Dívala jsem se na něj dlouho a... hledala
jsem smysl v nesmylu.
Co
bylo první?
Vejce uzamčené v rezavé kleci zírá doprádzna, neboť oči má uvnitř. Čekám, až hladký povrch zbrázdí první prasklina. Bude se šířit a poskvrní bělobu svou zdánlivou černotou. To první neslyšitelné, neviditelné zapraskání se objeví samo od sebe. Nikdo neuhodí s vajíčkem o zem, nikdo do něj nezabodne nůž, nikdo nenavrtá díru.
V
samotné kopuli klece se vznášejí hodiny. Mají římská čísla
- působí to osudověji. Tikají, tikají, tikají. Chtěli je
zamknout spolu s vejcem, ale ony ovládly prostor, který jim byl
určen. Vejce brzo praskne, hnáno silou času, který nemůžete
zamknout a ztratit klíč.
Co bylo první?
Když se na vajíčko dívám dostatečně dlouho, ztratím prostorovou orientaci; skořápka splyne s nepravidelnými čtverci mříží. Vypadá jako malované. Jako by po něm neohrabaná dětská ruka čmárala úzkým štetcem namočeným v hnědočervené. Co chtěla namalovat? Konkrétní obrázek? Čtverec s přesně vyměřenými stranami? Abstraktní vzor?
První bylo vejce. Má totiž smysl. Puknout a vydat na svět život. Co se stane s prázdnou skořápkou? Přemýšlel o tom někdy někdo? Asi se rozloží...
Vejce má smysl, narozdíl od nás všech. Začátek a konec, jasně daný úkol.
Tím spíš nechápu, proč je tu ta flétna. Vznáší se nad vajíčkem mezi ním a hodinami. Je nádherně vyřezávaná; slyším tenkou melodii - láká mládě na svět. Hudba nevzdoruje času, ale nepodléhá mu. Koexistuje s ním... nevím, co to slovo vlastně znamená. Vždyť ta flétna by se mohla protáhnout mřížovím. Je útlá a půvabná. Dává smysl tomu, co bylo a co bude, ale v přítomnosti je nesmyslná - prostě proto, že jenom je - beze smyslu.
Zamotávám se do toho.
Jestli je smyslem vejce prasknout a zmizet, jaký je úděl mláděte, které po něm zůstane? Žít a zemřít? Jak melodramatické! Navíc to nezní moc nadějně ani pro kuře a ptáče, ani pro nás. Takže vejce má smysl a my ne? Jestli je smyslem slepice snést další vejce, ztrácí to všechno smysl. Čas a hudba můžou žít spolu, ale ne dva smysly vedle sebe. Proto možná vejce praskne a ztratí se a slepice a pták zemřou, aby každý naplnil svůj osud a nebránil v tom tomu druhému.
Počkat...! Tak co bylo hergot první?
Unavuje mě to. Má smysl hledat smysl? Pohlcují mě nesmysly.
Rezavá klec, v nejvyšším bodě zavěšené hodiny s římskými číslicemi, pod nimi ladná píšťalka a dole vejce.
Symbol nesmyslu. Hudba a čas zamčené v kleci.
A vejce. To jediné, co opravdu zavřít můžeme. Život. Náš život. Smysl si najdeš ve všem.
Zapomněla jsem na to nejdůležitější: klícka je otevřená. Ptáček nebo kuřátko bude moct uniknout, až se vyklube.
Unikne?
Ne.
V tomhle vejci není ptáče. Ani kuře. Flétna nehraje a čas netiká.
Nic nemá smysl.
Ale: není v tom nějaký smysl?
Žádné komentáře:
Okomentovat