Roberto
Saviano je italský investigativní novinář, který proslul
především tím, že ve své knize Gomora odhalil celému světu
praktiky neapolské camorry. A pokud někoho přesvědčí tenhle
článek sáhnout po Savianoých knihách, doporučuji přečíst si
nejprve Gomoru, protože tam začal osobní příběh Roberta Saviana
a možná že i skrz její optiku lze nahlížet na jeho názory a
postoje ke světu.
Slavnou Gomoru jsem četla už před časem. Dostala jsem ji do ruky s doporučením, že to je ten typ knihy, který člověka rozseká. Ano, Gomora zanechá ve svém čtenáři hluboký dojem - někdy vás znechutí, někdy se zhrozíte a někdy si přečtete takovou bizarnost, že vás proti vaší vůli zvráceně pobaví... je to kniha o mechanismech moci, o světě, ve kterém žijeme a který není pěkný, o hrůzách, o nespravedlnosti a nemorálnosti, o nichž víme, ale děláme, jako by neexistovaly. A přesto to nebyla Gomora, co mě zasáhlo na nejniternější úrovni - byla to totiž Savianova další kniha: Krása a peklo.
Zatímco v Gomoře Saviano vypovídá, bojuje, přináší důkazy a obviňuje, zde se zpovídá a ptá. Ptá se až nepřátelsky - ryje do svědomí svého čtenáře, tepe do jeho pocitů bezpečí a vlastní spravedlnosti, bodá do jeho poklidného života plného mlčení. Čím je Saviano pokornější, tím je nesmiřitelnější.
"A tak ptám: ve vašem, v našem kraji se už celé měsíce nerušeně potuluje hrstka zabijáků a vraždí především nevinné lidi. Vrahů je pět šest, jsou to stále ti samí. Jak je to možné? A tak se ptám: (...) Jak si svůj kraj představujete vy? Jak je vám, když jdete do práce, na procházku, když se milujete? Kladete si tuhle otázku nebo vám stačí říct si "takhle to bylo, je a vždycky bude"?
Opravdu vám stačí věřit, že nic z toho, co se děje, nezávisí na vaší angažovanosti nebo na vašem rozhořčení? Že, koneckonců, všichni mají co do huby, takže stačí žít si den za dnem svůj život a nic víc? (...) Stačí vám říct si "nedělám nic špatného, jsem dobrý člověk", abyste se cítili bez viny?" (str. 19,20)
Saviano
v sobě našel sílu stát sám proti přesile, což je obdivuhodné,
vždycky je to obdivuhodné. Je však krutý vůči těm, který
nejsou důrazní, nechtějí nebo nemůžou nebo neumí být
stateční, nemají dost síly - je nemilosrdný vůči naprosté
většině z nás. A právě z toho mrazí. Z toho, že čtete slova
člověka, který se zřekl vlastního bezpečí i vlastního života,
aby je mohl napsat. Saviano se totiž postavil (a možná o tom
zpočátku ani nevěděl) proti všem - když psal Gomoru cílil
na neapolskou camorru, jenže zasáhl i tu masu běžných lidí,
kteří tolerují vrahy ve svých ulicích a mlčí. A tak stojí
Saviano sám a sám - ohrožován zločinci, které obvinil, a
zároveň vyčleněn svým rozhodnutím z řad běžné společnosti.
Zdaleka ne se vším, co jsem v Kráse a peklu četla, souhlasím. Saviano si prošel těžkým údělem, nesmírně silné je to, že si jej sám zvolil, ale to všechno samozřejmě ovlivňuje jeho vidění světa, které je prostě temné a tvrdé. Nicméně právě proto je ta kniha tak silná - vyvolává otázky, budí emoce, jde až na dřeň. To se týká především 1. části knihy.
Ta
druhá je věnována článkům o pozoruhodných lidech - o takových,
kteří autora inspirovali, dodali mu sílu, prokázali osobní
statečnost, nevzdali se... Většina z nich byla v době psaní
článků mrtvá.
Saviano si volí příběhy, které nejsou neznámé, ale jako vynikající vypravěč je staví do trochu jiného světla, než jak nám je předávají média. Načrtne příběhy Salmana Rushdieho či Anny Politkovské (od jejíž vraždy mimochodem nedávno uplynulo deset let) svému čtenáři přímo před oči a nutí ho, aby rozvažoval nad dilematy lidské existence. Otázka strachu a statečnosti. Otázka osobní odvahy. Otázka práva vzepřít se a ohrozit své blízké. Otázka svobody slova.
"Čečensko je nebezpečná kniha. Anna Politkovská ji napsala vedená přáním vyprávět o ráně, která se netýkala pouze jednoho ztraceného koutu někde na kavkazských svazích. Napsala ji tak, že se jí podařilo udělat z války v Čečensku každodenní realitu, která se týká všech. A právě tohle ji zabilo. Ta její schopnost proměnit Čečensko v debatu, již je nutné vést v Londýně i v Římě a poskytnout detaily Madridu, Paříži, Washingtonu i Stockholmu. Všude se z jejích slov stal nitroglycerin pro Putinovu vládu, až do té míry, že její kniha byla nebezpečnější než televizní přenosy, než prohlášení svědka než proces u mezinárodního soudu." (str. 214, 215)
Model slova, jak ho Saviano vnímá, se pro mě stal na celé knize nejzásadnější. Slovo je v Savianových očích velice silný nástroj. Je to zbraň proti peklu. Zbraň proti natolik pevným strukturám, že už je nerozbije ani zákon, ani hrubá síla - jsou tak silné, že už se bojí jenom jediného: takových slov, jaká zazněla v Savianově Gomoře. Slovo jediné bojuje na územích, která byla uzavřena do ticha.
Slovo ničí a vytváří.
A Saviano věří, že slovo má ničit pekla, a snad neztratil naději, že může vytvářet krásu.
"Lidé nesoucí zodpovědnost mají jména. Mají tváře. Mají dokonce i duši.“ (str. 19)
SAVIANO, Roberto. Krása a peklo. Praha a Litomyšl: Paseka, 2010. 232 stran. ISBN: 978-80-7432-028-6.
Žádné komentáře:
Okomentovat