Přečteno 2017

V roce 2017 se mi podařilo přečíst více knih, než rok předtím, což mi udělalo radost. Navíc jsem se dostala k několika knihám, na něž jsem se už dlouho chystala, ale kvůli nedostatku času jsem je zatím nečetla, například k Lolitě nebo Anně Karenině. Také mě potěšilo, že se mi podařilo překonat odpor k historickým životopisům, studiím a monografiím, který jsem si vytvořila ve škole, a zase jsem si alespoň pár takových knih přečetla.

Rok 2018 začínám objemnou Přemyslovou krví od Jitky Svobodové a jsem zvědavá, s jakými dalšími knihami se v něm potkám.

Pasternak, Boris: Doktor Živago

Tahle kniha mi dala hodně zabrat. Je plná skvělých pasáží, úžasných myšlenek, postavy jsou dovedené k dokonalosti… ale je to prostě k neučtení.

Vlastně by možná bylo lepší tuhle knihu spíš prolistovat a náhodně se začíst a přemýšlet o konkrétní části, protože při běžném čtení se některé excelentní myšlenky ztrácejí v hutném textu, a to je škoda.

Pernoudová, Regine: Žena v době katedrál

Příjemná četba, která popularizuje historii z řekněme ženského hlediska.

Nevím, do jaké míry je to kniha odborná, musím říct, že některé závěry mi nepřišly tak úplně věrohodné, ale pro běžné laické čtení je to fajn.

Nesbø, Jo: Krev na sněhu

Tématicky jsem ji vezla na hory :-)

V době, kdy jsem ji četla, mi úplně nesedla, ale takhle zpětně mi vlastně přijde docela dobrá… i to se stává.

Da Vinci, Leonardo: Deníky

Jednalo se o jakýsi výběr názorů a myšlenek a nápadů slavného umělce. Něco málo jsem si z toho vypsala, ale nijak zvlášť mě tahle kniha nezaujala.

Ondaatje, Michael: Stůl v koutě

Zato Stůl v koutě mne nadchl. Příběh chlapců plavících se několik týdnů na veliké lodi spolu se spoustou dospělých, o kterých se děti něco málo dozvídají, něco vypátrají během plavby a spoustu si toho domyslí. Dokonale okořeněné špetkou nostalgie, dětského vzrušení z dobrodružství a přetažené tím lehounkým závojem, který zkrášluje všechno, co bylo.

Zahradníček, Jan: Mezi nás prostřena noc… (Dopisy ženě Marii)

Dramatický osud velkého českého básníka stíhaného komunistickou mocí… Díky dochovaným dopisům můžeme nahlédnout do duše umělce, kterého odtrhli od milované rodiny i od tvorby a zavřeli ho na mnoho let (v podstatě až do jeho smrti). Čteme banální věci, jako když Zahradníček žádá manželku o to, co mu má do vězení poslat, nebo když se ptá na pokroky jejich dětí, čteme o beznaději a o víře, prožíváme s nimi smutek z odloučení a hrůzu z toho, když Janovi a Marii zemřou dvě malé dcerky. Básník sice dostal novou naději díky další holčičce, kterou zplodili během pár dnů, které mohl strávit doma, než ho zase zavřeli, ale odloučení bylo příliš dlouhé a smutek ze všeho příliš veliký. Přes všechny útrapy však Zahradníčkovi zůstala víra, a to je poselství, které by nám měla tahle kniha předat.

Márquez, Gabriel García: Dvanáct povídek o poutnících

Tady

Ládrová, Jitka (ed.): Zpívající věže

Tady

Dumas, Alexander: Černý tulipán

Po dlouhé době jsem se rozhodla přečíst něco od A. Dumase. Moc si z toho nepamatuju kromě toho, že mi to přišlo hloupé.

A to jsem ještě nevěděla, co mě čeká na podzim.

Flori, Jean: Eleonora Akvitánská – Vzpurná vévodkyně

Eleonora je jedna z mých oblíbených historických postav (a to jsem jinak zaměřená téměř výhradně na muže). Kolem akvitánské vévodkyně a francouzské a anglické královny koluje řada mýtů a myslím, že tahle kniha některé z nich docela slušně vyvrací, což je dobře, a zároveň vytváří poměrně komplexní Eleonořin portrét.

Kdo se chce podívat blíž na jednu ze zvláštních postav středověkých dějin, směle do toho.

Wanatowiczová, Krystyna: Miloš Havel – český filmový magnát

O téhle knize se v té době hodně mluvilo v souvislosti se seriálem Bohéma, takže jsem po ní sáhla.

Nejsem s to soudit odbornost, ale řekla bych, že autorka odvedla skvělou práci – výzkum a sběr materiálu musel být hodně náročný a působí precizně. Tahle kniha rozhodně stojí za pozornost.

Nabokov, Vladimir: Lolita

Na Lolitu jsem si brousila zuby už hodně dlouho.

Většina lidí říká, že začátek je skvělý a od prostředka dál to nudí… já jsem to cítila přesně naopak. Všeobecně známý začátek mě nebavil, pozdější části, typická postmoderna, mě docela chytla a užívala jsem si ji.

Mérimée, Prosper: Mateo Falcone

Kratičká novelka, spíš povídka, tak na půl hodiny čtení, z prostředí té staré, v podstatě vesnické a horské (v tomto případě tuším korsické) mafie, kdy se ještě vyznávala nelítostná pravidla a tvrdá čest.

Matoušková, Tereza: Válka zrcadel

Musím říct, že tohle bylo asi to nejlepší, co jsem od Temnářky četla. Tereza umí čarovat s temnými světy, ale především umí napsat postavy, které do těch temných světů patří – bojují, i když je věc beznadějná, potácí se příběhem schytávajíce další a další rány, a přesto se dál rvou, a i přes všechny nástrahy osudu a zlo, kterým si projdou, zůstávají někde v jádru alespoň trochu lidské.

Dobiáš, Jan: Neočekávané dýchánky

Série povídek s často skutečně neočekávanými náměty nás zavede do světů, kde je všechno tak trochu jinak.

Některé kousky jsou neobyčejné dobré, jiné trochu slabší, ale to už tak bývá – až budete chtít jen tak relaxovat a trochu se u toho bavit, sáhněte po téhle knížce, myslím, že to bude dobrá volba.

Elis, Helen: Americká hospodyňka

Opět povídky, tentokrát však značně ženské. Párkrát mě pobavily, občas donutily se zamyslet a tu a tam mě i překvapila pointa. Co jiného chtít od moderní povídkové sbírky?

Snyder, Timothy: Tyranie: 20 lekcí z 20. století

Tady

Machiavelli, Nicóllo: Vladař

Přiznávám, že Vladaře jsem měla doma už několikrát a až do tohoto pokusu se mi nepodařil dočíst.

Nicméně mě překvapilo, jak málo je ta kniha vlastně temná, řekla bych, že v obecném povědomí se její poselství dost pokřivilo.

Ve své době mohla být kontroverzní, protože Machiavelliho vladař neodpovídá ideálu křesťanského panovníka, nicméně dnes, kdy politikou vládne tvrdý pragmatismus, bych knihu klidně označila za umírněnou.

Rushdie, Salman: Satanské verše

Ta kniha je slavná především proto, že vyvolala to, co vyvolala.

Dost jsem se na ni těšila, ale pravda je taková, že nakonec jsem byla maličko zklamaná, protože Děti půlnoci i Čarodějka z Florencie mi zkrátka přišly lepší. Čímž nechci vůbec říct, že kniha není skvělá – Rushdie pro mě zůstává mistrem magického realismu, neobyčejně živých přirovnání a popisů a podivuhodných dějových zvratů, ale obě jmenované knížky pro mě měly zvláštní kouzlo, které jsem v Satanských verších nenašla.

Golding, William: Pán much

No… zcela objektivně je ta kniha úžasná a má všechno potřebné k tomu, aby se dobře četla. Ale já jsem se jí přesto prokousávala jen těžko. Při tom mi sedí i téma, protože je nesporně zajímavé sledovat pozvolný vznik „totality“ a luštit Goldingovy odkazy a symboly. Nevím, něco mi tam zkrátka drhlo a kazilo mi to požitek z četby.

Ondaatje, Michael: Anglický pacient

Ondaatje podruhé a tentokrát jsem se cítila ošizená. Film podle této předlohy mám ráda a do knihy Stůl v koutě jsem se zamilovala, takže jsem očekávala, že tohle bude pecka… je mi líto, ale nebyla.

V Anglickém pacientovi Ondaatje dost experimentuje s narativní formou a podle mě to příběhu dost ublížilo – ztratilo se napětí, emoce negradovaly, ale stagnovaly, spousta informací se těžko zpracovávala.

Já jsem velký milovník experimentů s formou, ale tohle mi nesedlo ani trochu.

Tolkien, J. R. R.: Pán prstenů: Společenstvo prstenu

Já vím, teď mě všichni proklejí, když se přiznám, že až do těchto dnů jsem Pána prstenů nečetla. Ale začala jsem, a to se cení, ne?

Obvykle potřebuju, aby mě knížka k sobě něčím aspoň trochu přitáhla a slavné Tolkienovo dílo si mě k sobě prostě nikdy nezavolalo.

Až letos v létě jsem si řekla, že je načase tuto čtenářskou neznalost napravit… a skalní fanda už se ze mě asi nestane, ale jo, bylo to fajn. Zavazuji se dočíst i ten zbytek :-).

Nesbø, Jo: Pentagram

Už loni jsem psala, že jsem líná zjišťovat, jak jdou ty holeovky po sobě, takže teď padl los na Pentagram.

Celou dobu mě to bavilo, bylo to skvělý, ale ten závěr a způsob, jakým byla záhada rozluštěna mi přišel fakt dost debilní.

Dán, Dominik: Rudý kapitán

Přátelé, vzít záhadu jak z Šifry mistra Leonarda a zasadit ji do raných 90. let v Československu s retrospektivním přesahem do éry komunismu (a trochu i nacismu) je… dost spektakulární nápad.

Vlastně mě až překvapuje, že to nedopadlo úplně blbě. Rozhodně je kniha stokrát lepší než ten film (na rozdíl od filmové verze dává aspoň smysl).

Úplně nevím, co si o tom myslet, ale bod za odvahu dávám ráda.

Hartmanová, Zuzana: Noční labuť

Povídkový román v hlavní roli s drzou nekromantkou, která nemá tak tvrdé srdce, jak by ráda všem ostatním namluvila, snad ani nemůže dopadnout špatně. A nedopadl. Je to přiměřeně krvavé, velice svižné, místy zábavné a fantasticky cynické.

Rollins, James: Klíč soudného dne

Už roky si beru Rollinsovy knihy na dovolenou k moři. Řekla bych, že je štěstí, že za ten rok vždycky dost pozapomenu, protože mám pocit, že James jede hodně podle stejného mustru.

U jeho knih je to tom, zda vám dané téma sedne (něco o něm víte, zajímá vás, je to něco, co vás donutí přemýšlet). Klíč soudného dne mě zrovna docela chytil. Uvidíme za rok.

Le Carré, John: Noční recepční

Ne, prostě ne.

Nic jiného jsem od autora nečetla, takže nemám srovnání, ale pokud udělá z každého kvalitně rozjetého špionážního románu sladkou lovestory s absolutně nelogickým koncem, tak vážně nechápu, proč je považován za krále tohoto žánru.

Murakami, Haruki: Norské dřevo

Určitě to bylo zajímavé. Jsem ráda, že jsem po téhle knize sáhla.

Je pravda, že úplně nevím, co si o tomhle myslet a jak to zhodnotit, ale nemůžu říct, že by se mi to nelíbilo.

Tolstoj, Lev Nikolajevič: Anna Karenina

Dobrých pět let se chystám na slavný ruský román a letos jsem ho pokořila.

A – pro mě osobně trochu překvapivě – mi to přišlo skvělé a i se mi to poměrně dobře četlo (ano, Levinovy pasáže nejsou zrovna největší zábava v dějinách literatury, ale jinak…). Vlastně nevím, proč jsem až doteď Tolstého obcházela obloukem. Uznávám, že pro moderního čtenáře jsou jeho knihy příliš dlouhé a hutné, nicméně právě taková Anna Karenina zároveň nabízí všechno, co má velký román mít – a stojí za to, aby si na ni člověk udělal čas.

Ohler, Norman: Totální rauš – drogy ve třetí říši

Největší překvapení tohoto roku a zároveň knížka, která mě totálně rozsekala.

Informace ukryté v Totálním rauši jsou fascinující a trochu návykové – autor vás šokuje tolikrát, že chcete pořád víc a víc.

Ne – vážně. Měla jsem povědomí o tom, že za války němečtí pohlaváři běžně fetovali a že ani obyčejní vojáci nebyli úplně čistí, ale rozsah užívání drog, jak nám ho představuje Ohler, je pro mě naprosto nepředstavitelný.

Nicméně zamysleli jste se někdy nad tím, jak mohla být blesková válka tak moc blesková, že ani německé velení nestíhalo sledovat, jak rychle jeho jednotky postupují?

Ohler přináší odpověď: pervitin.

Nesbø, Jo: Žízeň

Chtěla jsem si dát od Nesbøa oddych, ale pak jsem jeho nejnovější detektivku dostala darem.

A Žízeň se mi líbila. Na můj vkus byl konec příliš protahovaný, ale Jo si v tom libuje téměř vždycky, takže se asi budu muset přizpůsobit já.

Čapek, Karel: Bílá nemoc

Jak je možné, že mi asi nejvýznamnější dílo našeho největšího autora zatím unikalo, to nevím. Každopádně jsem to napravila a Čapkova nejslavnější díla tak mám zřejmě kompletní. Začnu pátrat po těch méně známých.

Bass, Ludvík: Akta Masaryk

Maminka to přitáhla z nějakého antikvariátu, nebo co…

Ne, ne a ne.

Myšlenka zasazení (sebe)vraždy Jana Masaryka do nějaké špionážního studenoválečného románu, nebyla špatná, ale zpracování značně pokulhává. Zvolená retrospektiva v autorově podání úplně zabila napětí, které k takovému románu patří. Ale to by bylo to nejmenší. Je tam spousta nelogičností a smysl to moc nedává (to, že si ve finále ani nepamatuji, jakou verzi ohledně smrti Masaryka autor nakonec zvolil, taky o hodně věcech svědčí).

Skácel, Jan: Kdo učil mluvit kámen

Jestli jsem to dobře pochopila, jedná se o výběr ze Skácelových básní.

Jan Skácel tvoří spolu s Vítězslavem Nezvalem dvojici básníků, na které nedám dopustit, takže nemám co dodat. Skácel byl ten, kdo mě přivedl k poezii a donutil mě pochopit, že se básně dají číst – a totéž dokazuje i v tomto výboru.

McCulloughová, Coleen: Ptáci v trní

Ale jo.

Slavný román o zakázané lásce na rozpálené australské buši na mě vykoukl v knihovně a donutil mě, abych po něm sáhla.

Za začátku mi to přišlo fakt hloupé, ale přiznávám, že časem mě děj polapil do svých spárů a pak jsem byla opravdu zvědavá, jak to bude pokračovat a řádky textu jsem doslova hltala. Konec už byl ovšem zase slabší.

Všiml si ale někdy někdo toho, jak jsou ty hlavní postavy strašně protivné? Vážně nevím, co je na Bricassartovi tak přitažlivé, kromě skutečnosti, že ho v seriálové verzi hrál Richard Chamberlain a kvůli téhle roli se svlékl.

Eco, Umberto: Nulté číslo

Poslední z Ecových knih jsem si přečetla s chutí. Mám z ní dojem, že je čtenářsky výrazně vstřícnější, než ostatní Ecova díla. Stěžejní myšlenky jsou jednodušeji formulované, čtenář není zahlcen až přílišným množstvím informací, odkazů, symbolů a hříček.

Navíc v mnohém se kniha věnuje tomu, co my všichni v poslední době řešíme – otázce médií, toho, jak utvářejí veřejnou debatu, jak jsou důvěryhodná a kdo a proč za nimi stojí.

Kettu, Katja: Můra

Zřejmě nejlepší kniha, kterou jsem letos četla. Magický realismus z gulagu od finské autorky, která se jednoznačně nebojí kontroverzního závěru, stojí za to. Fascinující je jazyk, styl vyprávění, nastudované reálie i prolínání skutečného s fantaskními mýty a povídačkami. Pocit mrazivého okouzlení z téhle knihy ve vás zůstane ještě dlouho po přečtení.

Ládrová, Jitka (ed.): Struny osudu (Zpívající věže 2)

V téhle sbírce mám svou povídku Loutnahrála teskně, takže ji samozřejmě doporučuji k přečtení. Ale ne jen kvůli tomu – objevila se tam spousta kvalitních textů a oproti 1. sbírce šla úroveň hodně nahoru.

Dumas, Alexander: Hrabě Monte Cristo

Až mi někdo vysvětlí, proč jsem se do tohohle pouštěla, bude objasněna jedna z mých životních záhad.

Celou tou knížkou jsem se protrápila. Ten začátek, který tvoří příběh, jenž všichni známe, se ještě dal. Pak ale přišla pasáž, kdy Dantes odjede do Ameriky a od té chvíle už to bylo jen utrpení.

Havel, Václav: Odcházení

Na absurdní drama musíte mít náladu, a já ji mám málokdy. Nicméně na konci roku 2017 se mi to nějak sešlo a Odcházení mi padlo do noty.

Mertlíková, Věra: Tři bábiny kobyly

Poslední kniha roku mě hrozně potěšila. Příjemné povídání o třech přátelích, kteří se sešli shodou okolností, ale vydali se na společnou cestu, kde nerozlučně čelí mnohým nebezpečenstvím, je to, co chcete číst kolem Vánoc. Příběh, který voní starými časy, cestou zaa dobrodružstvím a možná i mladickými ideály, vtáhne čtenáře mezi své řádky a jen tak ho nepustí.